Řemesla ve Struhařově

Struhařov byl až do poloviny dvacátého století převážně zemědělskou obcí. Další část obyvatel nacházela práci v okolních lesích. Tomu také odpovídá skladba zaregistrovaných živností z této doby: obchod senem, slámou a ovsem, povoznictví s koňmi, obchod kůžemi a peřím, obchod dřívím… Značná část po živnostensku provozovaných řemesel byla se zemědělstvím a prací v lese těsně spjata – kolářství, kovářství, truhlářství.

Cihly, došky, šindele

Tehdejší vesnice byla do velké míry soběstačná – nejen v zásobování základními potravinami, otopem či stavebním materiálem, ale rovněž i pracovní silou, řemeslníky pro všechny běžné činnosti. Jednou z nejdůležitějších byla bezesporu výstavba obytných domů. O tom, jak probíhala výroba tehdy nejběžnější střešní krytiny – došků, se zachovalo svědectví pamětníků: „Do roku tak sedmadvacet, pokud domek nevyhořel, tak byly střechy většinou pokrytý doškama. Ta stavba zespoda, to bylo kamenný, většinou na hlínu, na mazanici. Tady došky uměli dělat Kefurtové. Měli takovou stolici, tam to zařízl a musel to uvázat. A tak uvázali celou střechu. Ze žitný slámy mlácený cepama. Tou to pokryli a ten vršek, kde by vznikla díra na hřebenu, ten pokryli drnem. Naloupali drn a překryli to.“

Obuvnictví Václava Mužíka v čp. 8 s typickou doškovou střechou

Výstavba domů ve Struhařově vznikala především svépomocí, často ve spolupráci se sousedy a příbuzenstvem. Tím také pamětníci vysvětlují nápadnou podobu domů na Mnichovické ulici (dnes již částečně pozměněnou přestavbami). „Ti chlapi si pomáhali! Když udělali jeden, šli hnedka na druhej.“ Zednickým řemeslem se živilo mnoho struhařovských mužů, často se jednalo o sezónní záležitost vystřídanou jinou činností v zimním období.

Skupina zedníků před I. světovou válkou – uprostřed sedí Josef Hrouda z čp. 23

Výuční list Josefa Hroudy

Stavební materiál zajišťovala v letech první republiky cihelna Josefa Vlasáka v Habru (živnost výroba a pálení cihel).

Cihelna Josefa Vlasáka ve 40. letech 20. století a její majitel

Se stavebnictvím souvisí i řemeslo, které (podle jednoho z možných výkladů) dalo Struhařovu jeho jméno – tzv. „strouhání šindelů“. Tento typ střešní krytiny se však na počátku 20. století vyskytoval ve Struhařově spíše výjimečně. Dejme ještě slovo pamětníkům: „Tady se říkalo v lese „u starý šindelky“, to je někde na potoce, kde musela bejt voda, protože to řezali nějakou mašinou. Pak ta šindelka přešla k hájovně (čp. 88). Šindele tady řezali od lesů – Khevenhüller-Metsch, Komorní Hrádek, ale pro svoji potřebu. Haberská „hejnovka“ léta letoucí byla – chlívy ve dvoře i hlavní budova – přikrytá šindelem. A nejspíš řezali šindele pro všechny „hejnovky“ a všechny ubikace, který bylo potřeba pokrejt. Ale ve Struhařově jinde šindel nebyl.“

Haberská hájovna – 1901

Struhařovští kameníci

Kamenictví je ve Struhařově spjato se jménem bratří Štěpánků. Antonín, kamenosochař, a jeho bratr Josef začali v obci provozovat svoji živnost začátkem čtyřicátých let. Pracovali v dnes již neexistujícím domě čp. 32, který stál na návsi v prostoru dnešního parku. Největší část jejich práce tvořily náhrobky a pomníky, ale (jak můžeme vidět na fotografiích) vytvářeli i náročná sochařská díla. Svoji živnost bohužel mohli provozovat pouze do konce čtyřicátých let, po roce 1948 byla zlikvidována a Antonín Štěpánek byl nasazen do práce v uhříněveské cihelně.  

Díla, která vytvářeli, nebo se na jejich vytváření spolupodíleli, bratři Štěpánkové, byla rozmanitá a zdaleka se nejednalo jen o klasické náhrobky.

Další řemesla ve Struhařově

Z dalších řemesel ve Struhařově, jmenujme alespoň některá, živnostensky provozovaná v letech 1900 – 1950: Kolářství – Antonín Borovička (1937), lakýrnictví – Josef Barták, obuvnictví – Václav Matys (1926), Václav Mužík (1936), truhlářství – Václav Štoček (1929), krejčovství – Josef Šubrt (1932), kovářství – Josef Tománek (1914), František Tománek (1924).

Kolářství Antonína Borovičky v čp. 42 – 1941

Reklama na Šubrtovo krejčovství byla promítána před filmovými představeními

Z historie obce Struhařov

První zmínka o obci Struhařov pochází z r. 1397 (svazek Libri erecti, uložen v Klementinu), kdy zeman Mikuláš Bejček nechal do zemských desek zapsat koupi vsi Struhařov. Ve Struhařově v té době stála jeho zemská tvrz.(nad zátočinou silnice do Mnichovic, viz foto). V roce 1406 je majitelkou tvrze paní Ofka Kravka ze Struhařova, po ní pan Bolech ze Struhařova. Roku 1466 kupuje tvrz i s vesnicí pan Hroch z Cimburka. V dalších letech patří Struhařov k panství Komorní Hrádek. Od 18. století patří Struhařov dalším panstvím, např. Smiřickým a Lichtenštejnům v Kostelci nad Černými lesy. Už v roce 1868 byla ve Struhařově povolena jednotřídní škola. Prvním učitelem byl pan Jaroslav Petera z Prahy, který od obce obdržel jako plat 3 korce obecního pole. Protože v roce 1911 tuto školu navštěvovalo už 114 dětí, což při velikosti školy bylo neúnosné, tak obec rozhodla postavit novou školu. Ta byla slavnostně otevřena 27. října 1912. Rozkvět obce začíná ve 20. letech 20. století, kdy se Struhařov pro svoji polohu stává významným rekreačním střediskem okolí Prahy. Od roku 1912 pracuje v obci Obec baráčníků.

Mapa trasy

Trasa na další stanoviště

Na další zastávku pokračujete ve směru chůze po lesní cestě na začátek Svojetic, tady po zelené TZ doprava přes hlavní silnici ulicí K Jezírku až k malému parku. Zde odbočíte ze zelené doleva a nedaleko stojí tu tabule zastavení č. 5 – U Ranche (tažní koně).