Tažní koně

Kůň, nádherné zvíře, které dovedlo lidstvo tam, kde je – kůň a vynález kola. Nebyl to ani tak kůň jezdecký, jako kůň pracovní. Do vynálezu železnice a automobilu byla doprava nákladů doménou koní a lodí. Koně také vykonávali převážnou většinu polních prací. Ještě v 60. letech minulého století nebyl problém potkat se na vesnici s koňským potahem. Potom ale koně jako mávnutím proutku zmizeli, s výjimkou hrstky koní dostihových, drezůrových a kočárových. Chvíli to už vypadalo, že děti se budou muset chodit na koně dívat do ZOO. Renesance koní začala v 90. letech minulého století. Vznikly nové stáje a kůň se vrátil zpět. Dnes se chovají především jezdečtí koně a klusáci. Pro těžké tažné koně není v současnosti práce, a tak už budou mít místo asi jen jako chovatelský koníček. Něco málo práce se pro ně ještě najde v lese při přibližování dřeva v nepřístupném terénu, kde jsou koně stále nepřekonatelné. Důkazem toho je i fakt, že jeden z tažných koní Romana Chromého ze Svojetic čp. 77 se podílel také na výstavbě této stezky. Pouze koni se podařilo ve složitém kamenitém a kopcovitém terénu v Kaménce (stanoviště č. 2) elegantně přepravit takovýto těžký sloup na určené místo k bývalé kovárně.

Slezký norik Nerro Misi s panem Chromým v akci

Nechť je tedy tato stezka též nehynoucí památkou na kdysi opravdu nepostradatelného pomocníka člověka – koně.

Sice již neuvidíme na silnici těžký formanský vůz tažený čtyřspřežím mohutných koní, ale to ovšem není žádná novina. Již v roce 1893 uveřejnil Alois Jirásek ve sborníku „Český lid“ článek o formanech, který začíná takto: „Někdy typický zjev na našich silnicích, formané s těžkými povozy, zmizeli za našich dnů na dobro. Parostroj je zhubil jako zpronaříkané dostavníky sladkohořké paměti.“ Nástup železniční dopravy však nepřinesl takový úpadek, o jakém hovoří A. Jirásek. Pouze se formanská doprava přesunula z dlouhých tras, kde ji nahradila železniční doprava, na oblastní a místní úroveň. Vznikla tak oblastní a místní povoznictví a z formanství se postupně stalo zasilatelské (spediční) podnikání. Těžké formanské vozy ustoupily valníkům, v osmdesátých letech se objevily na silnicích první kryté stěhovací vozy, nízké valníky pro dopravu těžkých nákladů (kotlů, strojů) a vysokostěnné vozy pro rozvoz uhlí v městech.

Historie koní v okolí

Chov koní je na Mukařovsku stará záležitost. Roku 1358 se na Kozím hřbetě připomíná osada Kobylí pole, kde byli chováni koně pro panovníkovu válečnou potřebu. Jak to bylo s chovem koní v dalších letech, sice nemáme zprávy, ale určitě byli v každé vsi drženi jako hospodářská zvířata – nehledě na fakt, že zdejším krajem odnepaměti vedly (a dodnes vedou) významné dopravní tepny, na kterých koně postupem času jen nahradily automobily. Dokladem jsou mapy I. a II. vojenského mapování, v nichž jsou na pravé straně mapy uváděny údaje důležité pro armádu – uváděn počet koní (I. mapování), možnost ustájení koní (I. mapování červeně) 

a možnost ubytování mužů (II. mapování). Vedle těchto údajů je uveden u I. mapování i počet obyvatel (v členění měšťané a sedláci, zahradníci – měli chalupu a zahradu – a domkáři) a počet domů a stájí (II. mapování). 

Rozvoj obcí v 18. a 19. století byl podmíněn mimo jiné také možností prodat místní výrobky a přebytky zemědělské výroby mimo vesnici, nejlépe ve městě. Pár slepic, kilogramů brambor nebo litrů mléka nebyl problém na trh donést, ale přepravit dřevo, nebo výrobky ze dřeva nebo kámen z místních lomů až na místo určení nebo na železnici, už tak snadné nebylo. A protože v té době nebyla auta, zvládl to jedině koňský potah. Na krátké vzdálenosti a malý náklad stačil jednoduchý vůz s jedním nebo dvěma koňmi, ale na velký náklad bylo potřeba bytelný vůz a většinou dva páry koní. Základními vlastnostmi formanských koní byly síla a vytrvalost. Vždyť také museli pracovat celý den. Formanští koně byli koně chladnokrevní. Pocházejí z tzv. koně západního okcidentálního, který žil v prvních stoletích našeho letopočtu v západní Evropě. Byl to velký kůň, který v kohoutku měřil až 180 cm. Charakteristická byla jeho robustnost. Hlavu měl velkou, klabonosou, s menší mozkovnou. Z něj byla křížením vyšlechtěna plemena chladnokrevných koní – belgik, norik, percheron, suffolk, shire atd. V ČR jsou vedené 2 plemenné knihy chladnokrevných koní – slezského norika a českomoravského belgického koně. Ostatní plemena jsou registrovaná v zahraničních plemenných knihách. Pokud jste někdy slyšeli štýrský valach, pak to je jeden z rázů norického koně.

Formanské povozy

Vyobrazení formanského vozu od Mikoláše Alše – Český lid, 1893

Popis formanského vozu, jak jej pro časopis „Český lid“ zpracoval Alois Jirásek v roce 1893: „Nakládání na formanský vůz trvalo dlouho a vyžadovalo zvláštní zkušenosti. Nakládalo se zboží nejrůznější a vešlo se ho tam až na 150 centů. Nakládalo se hrubě vysoko, aby pak ještě místa přibylo, rozšiřovali formané boky svého povozu líhami či šteňhami a prodlužovali ho vpředu i vzadu tak řečenými „šandrlaty" (9). Kde potřeba kázala, upevňovali balíky a bedny provazy a řetězy, jichž měl každý formanský vůz dostatek. Urovnané tak zboží pokrylo se rohožemi (6), přes něž natažena bělavá plachta z hrubého plátna. Na svahu, s kopce zdržovala se kola šlajfem či brzdou. Tu měla přední i zadní kola. Za starších dob zatáhlo se kolo jen na řetěz, nebo se připjala pod kolo šubka (čupka, závěrka, „prasátko", č.10). Pro strýce příhodu či nehodu mívali formané na voze hever (11). Na lišni po levé straně visela obyčejně velká plechová lucerna, pod vozem šífek či lodička (8) pro provazy a jiné potřeby formanské a sítko pestře malované i třeba s průpovědí. To sítko měli na přesypání ovsa, když krmili. Řemení formanských koní bylo až těžké svými ozdobami nejvíce z lesklé mosazi. Různé ty ozdoby a všelikou parádu na koních měli formané rádi. Než i v tom dbali jistého pořádku. Hleďme na přední pár. Koně mají velké, silné ohlávky. U každé visí mosazné kolečko a na kolečku kus červeného sukna s obrazem koně buď tištěným, nebo vyšitým. Na těžkém špičatém chomoutě koně podsedního visí červené, silné sukno, zvlášť na chomouty dělané. To je „vytírka" (1). Chomout náručního koně nevybíhá do špice, nýbrž v mosazné rohy a od těch dolů po chomoutě splývá jezevčí kůže skoro zcela ho zakrývajíc. Na témže chomoutě je na levé straně mosazný kotouč, u něhož je přidělán žlutý kroužek; tím se provléká otěž (uzda) jdoucí až k ohlávce a připevněná k udidlu. Podsední kůň má právě takovou otěž, přidělanou však nahoře mezi růžky u chomoutové špice. Od otěže podsedního koně šla oprať k zadnímu koni v druhém páru, jenž ji měl přidělánu u své ohlávky. Chomouty zadního páru byly jako u prvního páru, s tím jediným rozdílem, že na chomoutu podsedního koně v druhém páru nevisela rudá vytírka. Místo ní leskl se mosazný hřeben a jednohlavý orel s roztaženýma křídly sedící na tom hřebeni. „Pobočnice" předního spřežení skládaly se z pohřbetníku (3), ze šlahounu plného lesklých kotoučů mosazných (4) a z postraňků (12). Zadní pár neměl však pohřbetníku, za to přidali mu, aby se lépe mohl opírat, když s kopce zdržoval, a aby se tak hned na zadek nesmekl, tak zvaný „hintrkšír", „hintrcajk", patrně od Němců vypůjčený, pro nějž jsem se českého názvu nedoptal.
Tak byl vypraven vůz, tak vystrojena spřežení. Pán pak a správce všeho toho nosil modrou košili určitého střihu („formanská„) s vyšívanými pásky v zápěstí i u krku, chlupatý klobouk, pod ním za chladu a mrazu tenkou čepici, nebo zelenou sametovou čapku, když klobouk odložil. Úzké nohavice šly pod kolena, od nich modré punčochy zabíhaly do těžkých „bagančat“. V zimě nosil čepici ovčí, dlouhý kožich s vyšívanými pestrými květy na zádech, vysoké boty a často dlouhé punčochy nad vysoké holeně bot vyčuhující.“ Forman řídil spřežení buď z podsedního, levého koně zadního páru, nebo šel pěšky a koně vedl. Konstrukce vozů umožňovala na počátku 17. století přepravit asi 1 tunu nákladu, v 18. století to byly již 3 tuny. Aby císařské cesty nebyly ničeny, bylo nařízeno, že forman může naložit při zápřahu 2 párů koní maximálně necelé 3 tuny. K ochraně silnic před poškozováním bylo také určeno, že obruč kola formanského vozu musí mít minimální šířku 7 palců (cca 18 cm). Každá formanská cesta byla lemována formanskými hospodami nebo zájezdními hostinci. Tyto hospody měly za úkol občerstvit jak formana, tak přepravované osoby, tak i jeho koně a případně pro ně zabezpečit nocleh. V jejich blízkosti bývaly i kovárny, protože kování koní a drobné opravy vozů byly součástí „servisu“ podél formanských cest. Do jisté míry by se daly formanské hospody přirovnat k dnešním benzínovým pumpám a motelům.

Mapa trasy

Trasa na další stanoviště

Od parku ve směru cesty ulicí Na Obci po cyklotrase č. 0031 z kopce dolů na svojetickou náves. Na návsi před hospodou Dolton Ranch uhnete z hlavní silnice po cyklotrase č. 0022 doprava kolem hřiště směrem na Louňovice a po 1 km se dostanete na rozhraní katastrů Svojetic, Srbína a Louňovic V Pitřincích k zastavení č. 6 – Na Viničkách (geologie).