Kolem roku 1600 vystavěl skelmistr Pock (Bock) sklárnu, která se nazývala Bockbastlhütte. V prvních desetiletích 17. století šlo takřka jistě o páteříkovou sklárnu, která byla během třicetileté války mimo provoz a hutní právo si zde předávali Pockovi potomci. Po skončení války provozoval sklárnu skelmistr Hans Haas z Javorné a sklárnu vedl s největší pravděpodobností jeho syn Adam, který se oženil Markétou Pockovou. V roce 1666 prodává Haas dvůr a sklárnu se všemi pozemky Sebastianovi Gerlovi skelmistrovi z Javorné. Sebastian Gerl spravoval sklárnu do roku 1684, kdy ji předal synovi Johannu Phillipovi. Za jeho éry byla sklárna někdy v letech 1698 až 1699 přenesena na nové místo. Za Gerlů vyráběla sklárna duté a v menší míře snad i okenní sklo a páteříky.

Novou sklárnu již označovanou jako Gerlova huť vedl Johann Phillip Gerl do roku 1715, kdy ji převzal jeho syn Johann Kaspar. V době jeho správy se ve sklárně již nepochybně vedle dutého skla vyrábělo i tabulové sklo. Skelmistr Johann Kaspar Gerl zemřel v roce 1733 a neměl syna. O tři roky později se dcera zemřelého skelmistra Eva Marie vdala za syna skelmistra ze Železné Rudy Johanna Josefa Hafenbrädela, který rozšířil v duchu své rodinné tradice sklárnu o další pec na výrobu pouze tabulového skla. Johann Josef vedl sklárnu dvacet let. Když poměrně mladý zemřel, vedla sklárnu jeho vdova a v roce 1763 ji předala synovi Johannovi Wenzelovi. Ten sklárnu přebudoval a založil vlastní firemní sklad tabulového skla ve Vídni. Ale zvyšující se ceny potaše podlomily základy finančního zdraví firmy a navíc sklárnu postihla série nehod – jedna huť se zhroutila pod přívalem sněhu a druhá vyhořela. Od roku 1781 do roku 1792 byla firma v bankrotu, který skončil konkursem v roce 1793.

Tehdy koupil sklárnu Johann Wenzl Adler skelmistr z Brunstu, ale podle dochovaných zpráv pracovala sklárna do 20. let 19. století v důsledku hluboké odbytové krize v českém sklářství jen nepravidelně a často byla i delší dobu mimo provoz. To již vedla zdejší provoz Adlerova vdova a po ní její synové Anton a Ignaz. Někdy na počátku 30. let 19. století byla sklárna vyhašena a zhruba dvě desetiletí byla mimo provoz, až ji v roce 1851 koupil sklářský továrník Peter Ziegler z Alžbětína, který zde vyráběl tabulové sklo a v majetku rodiny zůstala sklárna i za jeho syna Wolfganga, o kterého ji mezi léty 1875–1879 koupil další sklářský továrník z Alžbětína Wolfgangův strýc Franz Schrenk. Wolfgang zůstal ředitelem sklárny až do jejího vyhašení asi v roce 1887. Text PhDr. Jitka Lněničková