Oloví vzniklo jako hornická osada na bohatých ložiscích olověných rud. Nejstarší písemná zmínka o dolech v okolí je z roku 1314. V 16. století začalo nabývat na významu olovo – užívalo se ve zvonařství, mincovnictví a do hrnčířských glazur. Hlavně však jako nezbytná přísada při hutní výrobě mědi a stříbra. Není proto divu, že novým majitelem panství se stali Šlikové, kteří olovo nutně potřebovali k vycezování stříbrných rud. Rozrůstající se městečko na návrší nad údolím Svatavy bylo v roce 1523 nazváno Oloví (Bleistadt). Už od roku 1524 vedlo horní knihu a nejpozději v polovině 16. století mělo vlastní pečeť a znak.

Městská pečeť ze 16. stol.

V roce 1548 přišli protestantští Šlikové o své majetky a obec přešla do vlastnictví koruny. V roce 1558 přiznal král Ferdinand I. obci městská práva a v roce 1561 ji povýšil na královské horní město. V 16. století byla známa většina ze 40–50 olovnatých žil revíru, který se rozkládal od Studence přes Oloví a Hřebeny až k Radvanovu. Za celé toto století bylo získáno kolem třiceti tisíc tun olova.

Sháněcí pec na oddělení olova od stříbra

Pak už produkce postupně klesala a koncem 19. století byly doly opuštěny. V Oloví se rozšířila manufakturní výroba perleťových knoflíků, hudebních nástrojů, hraček a paličkovaných i šitých krajek. V roce 1892 byla založena továrna na výrobu tabulového skla a zrcadel. Sklárna byla hlavním zdrojem obživy i po 2. světové válce, kdy německé obyvatelstvo nahradili dosídlenci z celého tehdejšího Československa. Zvýšená poptávka po surovinách pro válečný průmysl ve 20. století přinesla znovuotevření dolů. Pokusy těžbu olova a uranu však nepřinesly větší ekonomický efekt. Tajemnost romantické lesnaté krajiny v okolí tak už jen umocňují početné propadliny a zavalená ústí štol.

Městský znak