Naše nejběžnější hlubinná vyvřelina – žula – je vlivem dlouhodobého působení zvětrávacích procesů ve čtvrtohorách často velmi hluboko mechanicky zvětralá. Zvětráváním se hornina stává drobivou a rozpadá se na štěrk a písek, tzv. eluvium. Hloubka tohoto porušení může činit až 10–20 metrů. Zvětrávání postupuje podle přirozených puklin v hornině, takže v rozpadavém eluviu zůstávají zachovaná pevnější jádra. Při erozi dochází k odnosu zvětralých svrchních partií a odhalení nezvětralých žulových jader. Ta pak zůstávají na zemském povrchu jako balvany. Balvany se mohou vyskytovat jednotlivě, ve skupinách nebo tvořit kamenná stáda a kamenná moře. Názornou ukázkou zvětrávání žul karlovarského plutonu jsou velké žulové balvany na lukách a v lesích jižně od Lázní Kynžvart.

Kynžvartský kámen

Největší z balvanů je chráněn jako přírodní památka Kynžvartský kámen. Najdeme ho severně od Lučního rybníka, nedaleko staré cesty spojující nádraží Lázně Kynžvart se samotným městem. Kámen je asi 5 m vysoký a jeho povrch je zbrázděn 5–20 cm širokými a až půl metru hlubokými rýhami, tzv. pseudoškrapy (podle podobnosti se škrapy, které vznikají v krasových oblastech v podstatně měkčích vápencových horninách). Pseudoškrapy i skalní mísy vznikly povrchovým zvětráváním, tj. přírodními pochody za mechanického a chemického působení srážkové vody.

Medvědí kameny

Detail skalní mísy na Medvědích kamenech

Vznik žulových balvanů podle R. Kettnera (1957)