Situace stanoviště na trase

Romantické, zalesněné úbočí Hartelsberku je divoce rozekláno povrchovými výruby a propadlinami (pinkami), které vznikly zborcením nadloží vyrubaných prostor. Tomu místu se říká odedávna Zechengebirg (Důlní okrsek). Zde se těžila cínová ruda prokazatelně od poloviny 16. století až do roku 1815. Zalesněnou strání se táhnou hluboké řady lomů a pinek. Dohromady vytvářejí 44 rovnoběžných řad po směru ložiska Přebuz, tedy severovýchod-jihozápad. Průběh a šířka povrchových lomů věrně kopírují průběh zrudněných pásem. Do hlubokých svislých zálomů žulového masivu sestupuje studený vzduch. Sníh se zde drží často až do června. Zechengebirg pokrývá ohromnou plochu území. Původně sahal až do intravilánu Přebuze, ale tamní pozemky byly zplanýrovány do teras a využity jako zemědělské parcely.

Montánní reliéf v Zechengebirge (podle: Stein 1942 in Kratochvíl 1954)

Podzemní a vsáklá povrchová voda byla v cínových dolech čerpána důlními pumpami do dědičné odvodňovací štoly sv. Alžběty (St.-Elisabeth Erbstollen). Ze štoly odtéká voda samospádem do údolí Rotavského potoka. Nejvýnosnějšími cínovými doly v 18. století na přebuzském Zechengebirg byly Janův, Medvědí a Panský důl.

Povrchová dobývka s jeskynním ledem (foto P. Uhlík)

Ve 30. letech minulého století byla z dolu Otto v hloubce 60 m vyražena pod Zechengebirg průzkumná štola. Bylo zjištěno, že zčásti zavalené stařiny sahají místy do hloubky 65 m a zadržují velmi nebezpečné rezervoáry vody. V lese na dně údolíčka vznikla několikastupňovým závalem rozsáhlá poklesová kotlina. V jejím dně mizí potůček jako v krasovém závrtu a znovu se vzdouvá nad závalem dědičné štoly v údolí Rotavského potoka.

Povrchový výrub v Zechengebirge

Tento text pro vás připravil Petr Rojík.