Stezky | doháje.cz

Vulkanické těleso Borečského vrchu je prostoupeno množstvím puklin, které vděčí za svůj vznik objemovým změnám, které doprovázely závěr krystalizace žhavotekutého magmatu a dále rozpínání hornin, které následovalo po odlehčení tělesa vlivem jeho odkrytí povrchovou erozí. Tento systémem puklin ústí na povrch na úpatí i na vrcholu.

Výskyt mikroexhalací – tzv. ventarol, tj. drobného vyvěrání teplého a vlhkého vzduchu je patrný zvláště v zimě. V zimě relativně teplý vlhčí vzduch stoupá vzhůru, zatímco otvory na úpatí nasávají studený vzduch. V létě naopak těžší až 4°C chladný vzduch „vytéká“ otvory na úpatí (podobný jev i na blízkém Sutomském vrchu).

řez

Teplotní rozdíly (změřené již r. 1881) rostou s chladnem, protože ve spárách neklesá teplota pod 9 – 10 °C; max. rozdíl od okolní teploty byl proto zjištěn v lednu a únoru (16 až 20°C). Vlhkost vzduchu za jasných zimních dnů je v puklinách až dvojnásobná. Nápadně se tato místa vývěrů par projevují i ve sněhové pokrývce (tmavé skvrny) nebo ojíněním a drobnými námrazami v podobě krajek či krápníků na keřích a stromech v těsném okolí. Jako protiklad tmavých skvrn na sněhové pokrývce bývají uváděny sněžné jámy na Plešivci, v nichž se udržuje zmrzlý sníh do léta. Jinde v Českém středohoří se nevyskytují ventaroly v tak hojné formě. Tento systém ventarol byl na Borči zaznamenán již v r. 1833, kdy byl nesprávně považován za sopečné exhalace. Ventaroly získaly své pojmenování z latinského velus (vítr) a díky nim je Borečský vrch navštěvován celoročně.