Sláva královských horních měst Slavkovského lesa byla založena na stříbře a cínu. Zatímco těžba stříbra nikdy nepřesáhla lokální význam, slavkovský cín se stal ve významnou celoevropskou komoditou. Po vyčerpání cínonosných rozsypů z říčních náplavů někdy ve 13. století se cenný kov začal získávat i z rudných těles ve skalních masivech.

Rudy cínu, wolframu a dalších kovů jsou vázány na svrchní partie žulového plutonu a na žíly, které z něho vybíhají do okolních rul. Nejbohatší zrudnění je vyvinuto v místech, kde žula vytváří „hrby“ zvané pně. Působením těkavých látek uvolněných z tuhnoucí taveniny zde vznikly tzv. greiseny, horniny složené hlavně z křemene a slídy.

Při postupu do větších hloubek bylo nutno doly odvodňovat. Podzemní voda byla čerpána důmyslnými mechanismy nebo odvodňována zvlášť za tímto účelem raženými štolami. Odvodňovací štoly sloužily všem přilehlým dolům a razily se po několik generací (odtud název dědičná štola).

V roce 1539 se začalo s ražbou štoly k odvodnění dolů mezi Horním Slavkovem a Krásnem. Razící práce financoval Kašpar Pluh, bohatí měšťané a těžařstva. Nebyla to levná záležitost, a i když náklady byly zpočátku hrazeny z daně na bohatých stříbrných žilách, koncem 16. století dosáhly výše 65.856 zlatých. Pro urychlení ražby dostalo dílo mimořádné výsady a daňové úlevy potvrzené později všemi českými panovníky.

Dne 22. srpna 1587 dosáhla štola po 48 letech nepřetržité práce Hubský peň a měřila 3.393 m. Koncem osmdesátých let se délkou 5.800 m zařadila mezi nejdelší česká důlní díla. Počátkem 17. století byla ještě prodloužena, takže roku 1655 byla naměřena celková délka 5.920 m a její čelba byla v hloubce 117 m pod zemským povrchem.