Pod Jelení horou (kóta 935 m) severozápadně od Horní Blatné prochází žíla Marie Terezie. Žíla je nejvýznamnějším zástupcem manganové mineralizace Krušných hor. Žíla s několika odžilky proráží drobnozrnné porfyrické žuly blatenského žulového masívku. Manganové zrudnění bylo hornicky sledováno v délce přes 500 m a do hloubek okolo 50 m. Mocnost měla žíla kolísavou – v úrovni štoly Segen Gottes 4–6 m, ve štole Concordia 6 m a na dole Terezie 1–2 m.

Situační mapka

Počátkem 19. století se manganové rudy užívaly při čeření skla, k jeho barvení na fialovo a jako pigment hrnčířských glazur. Později nabyly na významu s rozvojem ocelářství a uplatňovaly se i při výrobě chloru a kyslíku. V období největšího rozmachu 1852–1858 bylo u Horní Blatné vytěženo asi 400 tun těchto rud. Ekonomiku těžby zlepšoval doprovodný výskyt krevele.

Odval štol Terezie a Concordia

Za první světové války se zhoršily možnosti dovozu a železárny začaly trpět nedostatkem manganové rudy. Po desetiletích stagnace se obnovily i práce na žíle Marie Terezie. Ze štoly Concordia se měsíčně získávalo 120 tun surové rudy o obsahu 8–10 % manganu. V roce 1917 se těžba přenesla do štoly Segen Gottes, kde se měsíčně dobývalo zhruba 50 tun bohaté rudy s průměrným obsahem 25 % MnO2. Naposledy byly obě tyto štoly zprůchodněny při geologickém průzkumu v letech 1956–1958, jejich zabořená ústí a zarostlé odvaly jsou stále patrné.

Horní odval dolu Marie Terezie

Ještě dříve než manganová ruda byl na Jelení hoře intenzivně těžen cín, a to nejspíše už od středověku. Nejstarší zmiňovaný důl Praděd je z roku 1535. Cínové zrudnění bylo vázáno na sérii strmých greisenových pásem, jejichž průběh je patrný z dochovaných pinkových tahů. Naopak nejmladší báňské aktivity souvisejí s poválečným průzkumem uranu – zhruba 300 m jižně od ústí štoly Segen Gottes byla vyhloubena průzkumná šachtice tehdejších Jáchymovských dolů.

Pyroluzit

Žíla Marie Terezie je historicky významnou mineralogickou lokalitou. Proslavená je zejména výskytem bohatých krystalovaných ukázek šedočerného oxidu manganu – pyrolusitu. Na vzorcích nerostů z této lokality byly prováděny jedny z prvních vědeckých výzkumů minerálů manganu. Zabýval se jimi rakouský geolog a mineralog Wilhelm K. Haidinger, který v roce 1827 pyrolusit vůbec poprvé na světě popsal. V roce 1824 doly osobně navštívil kustod mineralogických sbírek Vlasteneckého muzea Franz Xaver Maxmilian Zippe a v roce 1843 německý mineralog August Breithaupt. Místo je oblíbenou sběratelskou lokalitou dodnes.